Ono to půjde,

když na sebe najdete tu správnopu pastičku. Vždycky jsem velice obdivovala jednu dámu, která se naučila anglicky sama, až po padesátce. Ona totiž občas dostala balík anglických časopisů od příbuzných ze Západu. Když zjistili, že je zvědavá na drby kolem Charlese, poslali, co vycházelo. A moje "adoptivní" babička byla zvědavá - no, tůze moc. Já ji poznala blíž v době, kdy po šedesátce luštila křížovky. Mezitím se dostala i do zahraničí, navštívila i vysněnou Akropoli, angličtinu ověřila v praxi. Výslovnost totiž zvládla podle filmů s titulky.

Vždycky to jde. A to Vám říkám já, co se marně učí 25 roků německy...

...

V angličtině jsem nejvíce pokročil teprve až když jsem začal číst své oblíbené knihy v anglických originálech. Ze začátku jsem každé druhé slovíčko hledal ve slovníku , ale hodně jsem se naučil. Potom následovali seriály (nedabované bez titulků) a po nich odborné knihy. Když budete používat angličtinu každý den, tak se nelze nenaučit.

Z naivní představy, že angličtina je jazyk s kterým se musíte domluvit všude jsem už dávno prozřel.

Rozdíl

Skandinávci hlavně mají angličtinu od prvního stupně, výuka probíhá naprosto odlišně a mimo to se na Severu nedabují seriály a filmy (s výjimkou těch pro děti).

Nejste v tom sám

Já se stejným způsobem učím německy. Zjistila jsem, že anglicky se domluvím s tím, co jsem se naučila před 30 lety na gymplu. Cokoliv nového z jazykových kurzů angličtiny si nepamatuji. Takže mi to je jasné. Je to mládím! Tenkrát můj mozek bral, dnes je chudák zahlcený starostmi. Ale zkuste si magneťák se slovíčky pouštět při usínání. Pořád dokola. Takhle se kdysi naučil anglicky můj malinký synek z kazet anglických písniček a říkanek, přitom vnímal jen jejich zvukomalebnost. Pak stačilo, aby si je po několika letech přečetl, a zjistil, že už je vlastně umí. Mozek si je někde uložil. Nepodceňujte svoje podvědomí. Hodně štěstí při učení!